Moc koncentrovaná v jedněch nebo několika málo rukách, vede, velmi jemně řečeno, k mrazivým situacím. O tom dnes pravděpodobně není potřeba nikoho usilovně přesvědčovat. Naše země i mnoho dalších s tím mají bohaté historické zkušenosti, ať už z období vlády komunistů nebo fašistických či nacistických vlád. Historie autoritářství, diktatury a totalit, sahá velmi daleko a je rozmanitá. V úzce zaměřeném pohledu jejich agendy, dokázaly být tyto vlády do značné míry efektivní, při širším pohledu je však evidentní, že vedly k nesmírnému utrpení nespočtu lidí a nejen jich.

Demokracie zavádí do správy věcí veřejných mechanismus zpětné vazby, mířící od nejnižší úrovně zpět k té nejvyšší - od občanů, kterých je z principu mnoho, k vládě. Dokud tento mechanismus existuje a pracuje spolehlivě, zajišťuje rozložení moci mezi více mocenských struktur. Ve chvíli kdy je dostatečně velká skupina lidí znepokojena tím, jak je moc rozložena, může skrze volby se situací pohnout. Například, pokud má finanční úřad příliš vysoké pravomoci a občany nadmíru obtěžuje, bude politicky atraktivní pravomoci omezit. Stejně tak naopak, pokud má finanční úřad nízké pravomoci a není schopný kontrolovat a vymáhat případné nesrovnalosti, bude politicky atraktivní mu pravomoci zvýšit. Z tohoto příkladu cítíme v současné situaci jistou nerovnováhu, na kterou navážeme později.

Kapitalismus, respektive volnotržní ekonomika, zajišťuje distribuci práce, materiálu a energie (to vše lze do jisté míry přepočítat na peníze, které tak v následujícím textu budou zkratkou pro všechny zmíněné prvky). Co se bude vyrábět, jaký materiál bude použit a čemu bude věnována energie (lidí i strojů) je rozhodnuto spontánně a samoorganizací v rámci sítě firem a lidí a jejich kapitálu, obav a tužeb. Již několik historických i současných „experimentů“ ukázalo, že řídit uměle tuto distribuci peněz v rámci plánovaného hospodářství jednoduše není možné s dobrými výsledky. I když odhlédneme, což bychom neměli dělat, od lidské roviny a proměnlivých přání lidí, tak žádná „rada expertů“ není schopna předpovědět, kolik bude potřeba skleniček na okurky v příštím roce a jestli bude potřeba je rozvézt spíše na Moravu, Slezsko, nebo do Čech. Vlivů, které na takové rozhodnutí působí, je příliš mnoho, příliš se vzájemně ovlivňují a příliš se globálně i lokálně mění. Zde těží volný trh ze své přizpůsobivosti, samostatnosti jednotlivých aktérů a jejich znalosti prostředí a změn v konkrétním místě, kde působí.

Strahov

Na Strahovském stadionu je velkými písmeny naproti autobusové zastávce nápis „Kapitalismus upřednostňuje soukromý zisk na úkor obecného užitku - proto je neslučitelný s demokracií, která musí činit pravý opak, nemá-li být jen prázdným slovem.“

Podle mne je tomu přesně naopak. Právě proto, že každý z těchto systémů tlačí společnost a její účastníky jiným směrem, vytváří spolu funkční pár. Demokracie vytyčuje hřiště, stanovuje pravidla a dohlíží na jejich dodržování. Kapitalismus pak v rámci těchto mantinelů co nejefektivněji uspokojuje potřeby a touhy lidí.

V této hře na přetlačovanou kapitalismus, skrze jeho aktéry, přirozeně usiluje o stále volnější pravidla hry, širší hřiště a benevolentnější rozhodčí. Naopak demokracie se snaží udržet vše na uzdě tak, aby příliš divoká činnost neohrožovala účastníky a okolí. Hra funguje dobře do té doby, dokud jsou síly demokracie a kapitalismu vyrovnané. Dokud na každý pokus o zvětšení hřiště, dokáže demokracie reagovat a usměrnit tuto snahu do přijatelných mezí a stejně tak naopak, pokud dokáže na pokusy o přílišné svazování účastníků, společnost odpovědět buď jejich odmítnutím, nebo má prostor nalézt kompenzující opatření.

Bez zpětné vazby

Ve správě věcí veřejných jsme, doufejme, dostatečně poučeni a v průběhu let jsme v rámci demokracie vytvořili systém, který sám sebe reguluje. Běh systému je zpomalen skrze mnoho vah a protivah, oddělení pilířů moci, vlády, zákonodárců, soudkyň, armády, policie, úředníků, učitelek, novinářek a dalších účastníků a účastnic. Běh je zpomalen natolik, že jsou lidé schopni hromadně zaregistrovat případné změny a reagovat na ně vyjádřením souhlasu, nesouhlasu, nebo připomínek.

V rámci kapitalismu jsme však na podobný zpětnovazební mechanismus zapomněli, nebo jsme mu nevěnovali dostatečnou pozornost. Čím větší je firma, tím snazší má další růst. Firmy s větším kapitálem jsou odolnější proti výkyvům, mohou snáze vyvažovat neúspěch svých jednotlivých částí, projektů nebo nápadů. Mohou se snáze pokoušet využívat nekalé praktiky (co je nekalá praktika už záleží na pravidlech nastavených demokracií, samotný kapitalismus nic jako „nekalá praktika“ nezná). Zkrátka v kapitalismu mají větší výhodu a lepší postavení ti větší. Jak lze domyslet, tato vlastnost vede k procesu, ve kterém se ti větší stávají stále většími a ponechávají stále méně místa ostatním. Takový stav je ale problematický ze dvou důvodů.

Prvním je, že volný trh stojí na principu neřízené samoorganizace. Takové uspořádání předpokládá existenci mnoha menších, v zásadě nezávislých jednotek, která se každá snaží co nejlépe zaplnit volná místa v potřebách a přáních lidí, především těch v nejbližším okolí svého působení. Pokud všechny tyto malé jednotky spadají pod jednu velkou organizaci, která je do značné míry řídí a určuje jejich činnost, zdravé volnotržní prostředí se vytrácí. Neomezený kapitalismus, ve smyslu volného trhu, tedy postupně požírá své vlastní základy a sám sebe vede k monopolu, ve kterém se volný trh překlápí do „ekonomické diktatury“.

Druhý problém je ještě vážnější. Scénáři z předchozího odstavce může teoreticky zabránit protiváha - demokracie. Demokracie vytváří takové prostředí, ve kterém se snaží omezit vznik monopolů a bránit firmám zneužívat své velikosti. Od jisté velikosti firmy má však tato firma dostatečnou sílu na to, aby přímo ovlivňovala demokracii. Neomezený kapitalismus vede ke stále větším a větším firmám, které mají tím pádem více a více možností a prostředků. Velikost (některé) firmy tak nevyhnutelně dojde do stavu, ve které je schopna nabídnout lákavou až neodmítnutelnou nabídku jednotlivcům, nebo i celým skupinám „na druhé straně“ - na straně demokracie, která má za úkol tuto firmu hlídat. Koneckonců, na straně demokracie v posledku pracují lidé, se všemi svými problémy, potřebami, touhami a nedokonalostmi, které je schopná dostatečně velká firma zneužít. Situace snadno dojde do stavu, kdy je firma natolik mocná, že dokáže nejen ovlivnit jednotlivce a skupiny na vysokých místech demokracie (s tím by si teoreticky byly mechanismy v rámci demokracie schopné poradit), ale i značnou část společnosti jako takové a tím narušit běh demokracie v jejím principu. Pro úplnost je třeba dodat, že na straně firem také v posledku stojí lidé, někteří čestní, někteří bezohlední. Tento souboj však není rovný.

Nerovný souboj

V rámci volného trhu je lepší více malých firem, než jedna velká už ze samého principu. Menší firmy jsou navíc citlivější k lokálním tématům a lidem. Mají také zúčastněnější přehled o situaci a problémech v místech kde působí, neboť ony samy i lidé, kteří v nich pracují a hlavě i ti, kteří firmy přímo vedou, jsou součástí místní komunity. Demokracie tedy omezením kapitalismu plní nejen svou roli spočívající v ochraně společnosti a lidí, ale dokonce chrání i kapitalismus před sebou samým a zajišťuje, aby se volný trh postupně neposunul k nadvládě několika málo firem a tím i k několika málo lidem v jejich vedení. Tito jednotlivci, nebo malé skupiny nejsou o nic lepší v dohlédnutí důsledků svých rozhodnutí, než „rada expertů“ v plánovaném hospodářství.

Situace však není vyvážená. Firma může teoreticky dosáhnout neomezené velikosti, kapitálu a tím i neomezené moci k ovlivňování svého okolí a také se o to typicky snaží. Demokracie naopak sama na sebe klade omezující pravidla a úmyslně a vědomě zpomaluje svůj vlastní běh. Další nevyváženost spočívá v tom, že jedním z omezujících pravidel demokracie je, že její zásahy musí být plošné a nelze tedy ohraničit možnosti a chování pouze vybrané firmy a pro ostatní nechat pravidla jiná. Pokud se firmě nakonec podaří prosadit změnu pravidel, tato posunutá pravidla se stávají po chvíli novým normálem. Firmy, které původně neměly ani snahu, ani zájem pravidla posouvat se jim nově musí přizpůsobit, jinak sami sebe vystavují konkurenční nevýhodě. Pokud firmě, respektive jejím majitelům samotným, přijde, že pravidla umožňují i nevhodné praktiky, jsou konkurenčním tlakem nuceni využívat i tyto nevhodné praktiky. Po nějaké době zmizí i samotný pocit nevhodnosti.

Je tedy pravda, že jak na straně demokracie, tak na straně kapitalismu jsou v posledku jednotliví lidé, kteří pracují někteří čestně, někteří nečestně, někteří ohleduplně a někteří bezohledně. Možnosti růstu moci v kapitalismu však dávají výhodnější postavení těm, jejichž činnost je bezohledná. Ohleduplně fungující firma sama sebe konkurenčně znevýhodňuje a navíc z principu své ohleduplnosti nemá potřebu zaplňovat stále více a více ekonomického prostoru. Naopak bezohledně fungující firma má volné pole pro svůj růst a zvětšování své moci, kterou pak může využít pro další posouvání pravidel, která jí umožní další, ještě bezohlednější růst a dostatečně velkou moc dokáže využít i k tomu, aby přesvědčila dostatečně velkou část společnosti, že je její činnost v pořádku, nebo dokonce žádaná.

V dnešním světě těžko najít konkrétní případ z minulosti, nebo snad dokonce ze současnosti, který by ukazoval zcela jednoznačně zde nastíněný problém. V každém příkladu nejspíš najdeme jistou kontroverzi, ale přesto zde několik situací uvedu:

• Použití freonů jednoznačně poškozovalo ozonovou vrstvu. Byť je tato kapitola historie ukázkou nebývalé schopnosti celoplanetárně se domluvit. I přes jednoznačné výsledky měření se v té době ozývaly hlasy, že to vlastně nemusí vadit a menší ozonová ochrana může být dokonce přínosná. Těžko domýšlet, jak by tento příběh skončil, kdyby v té době již firmy neměly připravené náhradní řešení a neměly objevené látky, které freony nahradily.
  Zdroj
• Tabákové společnosti si již velmi dlouho byly vědomy a stále jsou vědomy, škodlivosti kouření, neboť si dělaly také vlastní studie a testy. Přesto ve veřejném prostoru stále propagovaly kouření jako neškodné, nebo dokonce přínosné, zesměšňovaly a bagatelizovaly oponenty a výsledky studií z vědecké obce a vynaložily enormní výdaje na prosazení pro ně vhodných zákonů. To vše nemělo za důsledek nic menšího, než miliony zbytečně nemocných lidí.
  
• Ropné společnosti již mnoho desítek let vědí na základě svých výzkumů a predikcí, že spalování fosilních paliv vede k citelnému zásahu do globálního klimatu. Přesto investovaly ohromné prostředky do zpochybnění výzkumu v oblasti klimatu, útoků na konkrétní vědecké pracovníky a prosazení pro ně výhodné legislativy.
  Zdroj
• Chemická společnost DuPont si byla, dle jejích interních dokumentů, velmi dobře vědoma závažného rizika látky PFAS a přesto investovala do zakrytí následků jejího uvolňování do přírody.
  Zdroj

Vyrovnat síly

Máme zde tedy na jedné straně demokracii s pomalým režimem fungování, opatrnými plošnými pravidly, neustálou kontrolou a odměnami pro její zastánce, které jsou dlouhodobého a mlhavého charakteru. Rozsah působnosti demokracie je omezený ochotou lidí přijmout omezení ve prospěch druhých a na oplátku mít prospěch z omezení na straně ostatních. Na druhé straně tu máme kapitalismus s mocí shora neomezenou, schopným poskytovat rychlé odměny a nabídky šité na míru konkrétním lidem nebo skupinám a bez zodpovědnosti za současný ani budoucí stav prostředí.

Vyrovnat síly těchto dvou stran by bylo možné rozvolněním pravidel demokracie, zrychlením rozhodování a větší pravomocí vymáhat pravidla. Takové pokusy však vedou ke koncentraci moci, neboť ten, kdo má jednat rychle a rázně, musí mít k takové akci mandát a prostředky. Ani teoreticky ani z historických zkušeností to tedy není vhodný způsob.
Druhou možností je omezit moc kapitalismu. Destruktivní moc kapitalismu vychází ze situace, kdy se některá firma stane příliš velkou. Natolik velkou, že je schopna vynaložit dostatečné prostředky na manipulaci s veřejným míněním, vměšováním se do citlivých míst demokratických procesů a je schopná svými prostředky zahladit stopy po svém bezohledném jednání. Takových praktik je přirozeně schopno a ochotno jen omezené množství lidí na vedoucích pozicích a jistě je i mnoho takových, kteří by zatáhli za svou vnitřní morální brzdu. Bohužel, v rámci firmy je moc koncentrovaná do několika málo rukou a tito lidé díky velikosti svého kapitálu nemusí brát ohledy na přání a potřeby jiných.

Návrh, který zde chci představit, je ve své principiální podobě jednoduchý a jeho cíl je přímočarý: ztížit možnost koncentrace moci na straně kapitalismu do rukou jednotlivce nebo úzké skupiny.
Volnotržní prostředí funguje dobře při větším množství malých firem. Velké firmy jsou proto cíleně znevýhodňované oproti malým a středním. V případě rozsáhlých projektů se mohou firmy domluvit na vzájemné spolupráci a dojde k rozdělení zakázky. Tím je do projektu zahrnuto více lidí na vedoucích pozicích a zvyšuje se pravděpodobnost, že v případě nekalého jednání alespoň některý z nich „zapíská na píšťalku“. Prakticky je znevýhodnění provedeno tak, že jsou malé a střední podniky zatíženy nulovou, nebo jen nízkou daní ze zisku. Naopak velké firmy jsou zatíženy velkou daní ze zisku (klidně až k 90%). Výši sazby daně lze hladce zvyšovat podle velikosti firmy tak, že pro libovolnou velikost a zisk se firmě vždy vyplatí svou velikost a zisk zvýšit - sice bude poté platit vyšší sazbu daně, ale současně zvýší i svůj čistý zisk.

Na obrázku je svislá osa v penězích (ve zlomku 0-1 pro sazbu daně), na vodorovné ose je hrubý zisk/velikost firmy jednotka není blíže určená - může to být absolutní číslo, nebo např. medián velikosti/zisku. Přesné hodnoty a parametry je nutné propočítat a smysluplně nastavit. V tomto textu jde o princip. Vyzkoušet si různé parametry můžete zde

Takové nastavení daně by větším firmám ztížilo jejich další růst, respektive by menším a středním firmám umožňovalo podnikat za výhodnějších podmínek a tak velkým firmám snadněji konkurovat.

Podobný princip by bylo možné zavést i pro daň z příjmu fyzických osob s tím rozdílem, že je možné nastavit minimální odvedenou daň i do záporu. Taková hodnota potom znamená, že člověk naopak dostává podporu a tato podpora se hladce snižuje s jeho narůstajícími příjmy tak, že se mu vždy vyplatí být pracovně aktivní a vydělat si vlastní peníze - sice se mu sníží podpora, ale vždy tak, že mu zůstane více peněz celkově.

Na obrázku je svislá osa v penězích (ve zlomku 0-1 pro sazbu daně), na vodorovné ose je hrubý příjem. Jednotka není blíže určená - může to být absolutní číslo, nebo např. medián příjmu. Přesné hodnoty a parametry je nutné propočítat a smysluplně nastavit. V tomto textu jde o princip. Vyzkoušet si různé parametry můžete zde

Takové nastavení daně motivuje nejslabší v pracovní aktivitě a také by mohlo jednoduše nahradit komplikovaný systém státní podpory a všech možných daňových výjimek a úlev. Ano, je to v podstatě verze základního příjmu.

Při výpočtu v praxi poté jak firma, tak fyzická osoba jednoduše vloží svůj zisk/velikost, respektive příjem pro fyzickou osobu, do daného vzorečku a jako výsledek vyjde jedna částka, kterou má firma nebo osoba zaplatit jako daň.