Volný trh a jeho „neviditelná ruka“ je bezpochyby mocný mechanismus, který je schopný efektivně řešit velmi obtížné problémy. Konkrétně například problém distribuce zboží a služeb v rámci rozsáhlé, komplikované a měnící se skupiny obyvatel města, státu, světadílu až celého světa.

A stejně jako jiné mechanismy, ani volný trh není vhodný na vše a nedokáže vyřešit libovolný problém.

Nemohoucí ruka - malá

Jedním z vrzajících koleček mechanismu volného trhu je očekávání či předpoklad, že jednotliví účastníci jsou dobře informovaní (případně snad i dokonale informovaní). Předpoklad, že jednotlivci jako spotřebitelé, případě jako provozovatelé a vedoucí či pracovníci firem mají dobré informace o stavu světa, o vlivu jednotlivých výrobků či služeb na tento stav, o složení výrobků a o dodavatelském řetězci věcí, které si kupují.
Na základě těchto informací se pak dle svých preferencí rozhodnou, který výrobek si zakoupí, jaký obchodní model, postup výroby či materiál podpoří a v tomto rozhodnutí se tedy projeví celospolečenská preference např. v ohledu ochrany přírody a pod.

Málo co na světě je vzdálenější pravdě. Běžný člověk nemá tušení, jaký dopad mají jednotlivé složky potravin na jeho zdraví; neví, jaký vliv má složení pracího prostředku na životní prostředí; a neví jak dlouho se rozkládá obalový materiál v přírodě, či jakým způsobem se ho dá zbavit. Běžný člověk také neví, kudy všude putoval výrobek, který drží v obchodě v ruce, kolik lidí se na výrobě podílelo a už vůbec ne, v jaké životní situaci se tito lidé nacházeli a kolik jim bylo let.
To samozřejmě nejde klást za vinu běžnému člověku. Každý se věnuje své práci, částečně svému oboru a každý má co dělat, aby si zvládl obstarat svůj život. Je zcela absurdní předpokládat, že před nákupem v obchodu člověk nastuduje chemické složení výrobku a ponoří se do hlubších souvislostí pro jednotlivé složky. Stejně tak je absurdní předpokládat, že se před nákupem bude detailně zajímat o životní úroveň lidí v celém dodavatelském řetězci.

Dobře fungující volný trh tohle všechno ale (skrytě) předpokládá. U výrobku v obchodě je celý životní cyklus výrobku shrnut do jediného čísla - ceny. Podrobnější informace již v dnešní době mohou být dohledatelné (jistě ne všechny), případně mohou být i u výrobku uvedené, jako například složení. To však situaci pomáhá jen málo, neboť je stále předpoklad, že významné množství spotřebitelů bude věnovat ohromné množství svého času na studium výrobku. Takový předpoklad je evidentně vadný. Průměrný člověk na takovou rešerši nikdy nebude mít dostatek času, energie, kontextu a znalostí. Navíc je potřeba připočíst, jak rychle se může výrobek (třeba jen zdánlivě) změnit, pokud se u něj objeví nějaká negativní kauza.

V ceně výrobku není zahrnut celý životní cyklus (včetně „negativních externalit“). To není až takový problém při lokálních obchodech, kde pokud vás sousední truhlářství rozčiluje bezohledným chováním, víte konkrétně u koho si nenakoupíte a tím projevíte svou vůli. V obchodě v mezinárodním měřítku je toto nemožné. S výrobkem, který držím v ruce se mohlo po cestě dít nespočet událostí, se kterými nesouhlasím a pokud bych o nich věděl, rozhodně bych si ho nekoupil; jenže o nich nevím.

Nemohoucí ruka - velká

Volný trh stojí na předpokladu rozsáhlé sítě malých, v zásadě nezávislých subjektů, které spolu obchodují, ale také soutěží. Každý z těchto malých účastníků může přijít s dobrým nápadem a postupně ho rozšířit a při tom vydělat.

V samotném jádru kapitalismu a volného trhu však není žádný mechanismus, který by zajistil, že trh zůstane zaplněn malými nezávislými subjekty a naopak, princip jeho fungování vede k dominanci velkých hráčů v úplném dusledku k monopolu. Takový monopol se pak v principu nijak neliší od plánovaného hospodářství s jehož úspěšností máme bohaté zkušenosti...

Čím větší je hráč na trhu, tím je jeho pozice stabilnější. Lépe se vyrovnává s výkyvy trhu, lokálními či časovými problémy a také si může dovolit dlouhodoběji dotovat projekty i přes jejich počáteční nevýhodnost.
Volný trhu tak požírá své vlastní základy a pokud nedochází k vnějším zásahům, sám zničí prostředí na kterém stojí jeho samotný princip. Regulace, pravidla a normy u nás samozřejmě existují, ale postavení těchto „rozhodčích“, kteří stanovují a vymáhají pravidla je oproti komerčním subjektům značně nevýhodné - viz Koncentrace moci

Není to na všechno

Volnotržní mechanismy jsou tedy mocné, ale ne všemocné. Nejsou seberegulující a jako takový je volný trh sám o sobě nestabilní. Pokud nejsou volnému trhu „z vnějšku“ vytyčeny jasné mantinely ve kterých může operovat, nejen že postupně přestává fungovat efektivně, ale současně může mít zničující dopad i na okolní prostředí.
V některých oblastech to není velký problém - pokud zkolabuje trh s obyčejnými tužkami, máme doma nejspíš nějaké do zásoby a případně můžeme využít prozatímně propisku.
Pokud však neefektivita až kolaps dopadne například na zdravotnictví, životní prostředí nebo dopravní infrastrukturu, platíme za tyto předvídatelné vady ohromné množství prostředků a mnohdy i zdravím či životy.